Jdi na obsah Jdi na menu

1.místo: Příběh (smutné písně o) alkoholu

30. 6. 2008

Příběh (smutné písně o) alkoholu

Mirka Čelišová, Mirka Nykodýmová – psychiatrické oddělení Krajské nemocnice Liberec a.s.

Motto:

Na hospodským ubruse se stejně dějou věci

pod rukama malíře co vypil čtyři deci,

ohořelou zápalkou si kreslí malý domek,

vedle domku zahrádku a na zahrádce stromek…“

Karel Plíhal


„Jsem jeden z těch vyvolenejch, který nemaj sílu přitáhnout otěže. No a tak mně ten rozjetej kůň alkohol vytáhl až na kopec, předehnal všechny kámoše a pak zase spustil dolů do údolí. Prostě jsem se propil k závislosti.“ Tak sebe sám zhodnotil člověk, o kterém pojednává náš příběh. Je to část života mladého, talentovaného muže – sportovce a malíře, který kvůli alkoholu ztratil sebevědomí, zájmy, lásku a chuť do života.

V tomto příběhu ho budeme nazývat Honza. Již dvakrát se neúspěšně pokoušel léčit ze závislosti na alkoholu. Honzovi je 31 let. Narodil se a vyrůstal v úplné rodině, své dětství hodnotil pozitivně. Od mala ho bavilo malovat, běhat po lese a dělat vše se dřevem. Jakékoliv odloučení od rodiny vždy prožíval špatně. Ve školce brečel, největší vzpomínka na školku byla, cituji: „Dostal jsem na pískovišti od jedný drsný holky na hubu, zmlátila mě kyblíčkem.“ Ve škole se učil na lepší průměr, denně navštěvoval oddíl rychlostní kanoistiky a víkendy trávil s rodiči a sestrou na chalupě. Na střední školu nastoupil 100 km od domova, se zaměřením na výrobu a opravu klávesových hudebních nástrojů, byl nejlepším žákem na škole. Velmi nelibě však snášel internát. Po maturitě pokračoval dál ve studiu, tentokrát na druhém konci republiky, obor restaurování dřeva. Tou dobou ho začalo bavit lezení po skalách a studium zanedbával. V lezení po skalách pokračoval na závodní úrovni. Nastaly potíže s učiteli. Kvůli sportu začal záměrně hubnout. Propracoval se až k mentální anorexii vrcholící těžkou depresí. Školu opustil a studium nedokončil. Výsledkem bylo 48kg při 181cm výšky (z původních 68kg) a léčba na podvýživu. Tím se vyhnul základní vojenské službě, což byl jeho cíl – „modrá knížka“.

Stálé zaměstnání poté Honza neměl. Chvíli provozoval živnost na výrobu drobných uměleckých předmětů, chvíli pekl kuřata, chvíli dělal výkopové práce. Pracoval i jako skladník, restaurátor a nakonec dělal výškové práce horolezeckou technikou, učil v lyžařské škole a stavěl horolezecké stěny.

S alkoholem Honza začal v 21 letech, když předčasně ukončil studium. Tehdy přebýval sám na chalupě, měl deprese, vyřezával sošky a u toho značně popíjel. Když si toho všimla jeho matka, donutila ho navštívit psychiatra. Na chvíli se situace zlepšila. Pak ale s kamarády začal denně navštěvovat hospodu po lezení a začal si zvykat na každodenní pití. V tu dobu pouze víno a pivo. Našel si první přítelkyni. Rozešli se a po té si Honza koupil první lahev rumu…

Z veškerých jeho dostupných zdravotních materiálů vyplývá, že je to uzavřená osobnost. Neumí zacházet s pocitovou stránkou bytí, tudíž se vyhýbá veškeré komunikaci na toto téma. Z dokumentace lze dále vyčíst, že dědeček i otec byli alkoholici. Rodiče se s ním o osobních věcech nikdy nebavili, cituji: „Tohle nemůže pochopit ani můj taťka, tak se o tom raději nebavíme a vůbec o citech. Když si s ním chci popovídat, tak se musím chytnout tématu práce na zahradě, dřevo, sport nebo něco praktickýho, hmatatelnýho, ale pocity, city nebo problémy, tam se nečapu, tak mlčím.“ - konec citátu. Se sestrou byly bezproblémové, hodné děti, takže s nimi rodiče neměli moc starostí. Zapomínali však na nejobyčejnější lidské projevy…pochvaly, mazlení, pochopení, povídání si…

Ale vraťme se k první koupené láhvi rumu. Bylo to po třídenním marném čekání v pražském parku, kdy se jeho dívka měla vrátit z Frankfurtu. Tehdy si koupil i první krabičku cigaret. Dívka ho opustila, zhroutil se mu svět. Dva týdny se pak schovával na chalupě a byl stále opilý, cituji z deníku: „Pak to nějak postupně vyprchalo, začal jsem dělat výškové práce na živnosťák. Hodně jsem pracoval a trénoval lezení, a když jsem byl úplně vyšťavenej, pomáhal jsem si alkáčem… a ono to parádně uvolňovalo a pomáhalo. To jen do 27 let. Pivko po ránu nebo kafčo s rumem. To jsem ještě neměl klepačky. Nikdo, ani mamča ani moje druhá přítelkyně vůbec nepoznaly, že jsem vlastně non-stop v lihu. Ani to nebylo vidět. Pak začaly po ránu první klepačky. Alkohol jsem si schovával, protože oficiálních pár piv večer mi nemohlo stačit. Přítelkyně celý dva roky nic nepoznala, furt jsem byl dost akční. Pak musela odjet za otcem do Mexika na dva roky a rozešli jsme se jako kámoši. Měl jsem všeho dost. Už jsem nechtěl jinou holku a svůj život omezil na práci, lezení a pití. Pak mne ale sbalila má poslední přítelkyně, kvůli které jsem skončil s lezením, protože chtěla, abych byl stále s ní. Nezvládal jsem to a začal jsem víc pít a každej den rozpíjel klepačky. Bylo nám spolu dobře až do doby, kdy našla flašku vodky v báglu. Mohl jsem se vymluvit, že to mám pro kluky v práci. Ale já jí všechno vyklopil. Byl to pro ni šok. Dohodli jsme se, že půjdu na léčení.“ – konec citace z deníku.

Honza měl snahu se z alkoholismu vyléčit, v léčebně strávil osm týdnů. Po jeho třetí návštěvě doma, na propustce, se s ním jeho třetí dívka rozešla. Nebyl na to připraven, byl zkroušený a léčbu předčasně ukončil. Hned ten den se opil a byl tam, kde před léčbou. Pití už nedokázal vůbec ovládat. Občas musel i vynechávat v práci a nadělávat o víkendech, aby to dohnal a nikdo ho neviděl opilého. Pod vlivem alkoholu měl i několik úrazů. Jednou skončil v bezvědomí na JIPu, když se vyboural na kole. Dále se opíjel takovým způsobem, že ho dvakrát v bezvědomí odvezla RZP. Jednou z domova, podruhé přímo z hospody. Chtěl se vrátit do normálu. Jak sám popisuje v deníku z léčby, vrátit se ke svým koníčkům, zálibám a normálnímu životu.

Proto začátkem roku 2007 nastoupil svojí druhou protialkoholní léčbu na psychiatrické oddělení v Liberci. Vzhledem k tomu, že mu hrozil delirantní stav, postoupil detoxifikační léčbu na uzavřeném oddělení psychiatre. Poté nastoupil na protialkoholní léčbu na úseku AT - protialkoholní terapie. Podle sestry z úseku AT, která s ním delší dobu pracovala, od počátku léčby neměl na svoji závislost úplný náhled, cituji: „Ten kluk chtěl pomoct, uvědomoval si, že tudy cesta dál nevede. Ze začátku budil dojem, že chce s alkoholem skoncovat. Nápomocná byla i rodina. Ale jak jsme s ním pracovali dál, začal se jevit, jako že to nemyslí s abstinováním úplně vážně. Jako by měl svůj vlastní svět, do kterého nás nenechal proniknout. Motivaci měl, ale sám se sebou strašně bojoval, bojoval se svým vlastním přesvědčením se. Už jsem mu dál moc nevěřila, nebyl upřímnej, něco zapíral. Během léčby ho navštěvovali rodiče, sestra a pár přátel z práce. Mrzí mě to, já jsem mu fandila, bylo by s ním potřeba více pracovat než s ostatními pacienty.“ – konec citace terapeutky.

Honza o sobě: „Proč já? Nechápu, proč sem se stal závislým, když všichni kámoši, který pili už o hodně dřív než já a to i už od dvanácti. Můžou kdykoliv přestat a dát si jen o víkendech a nebo pít třeba hodně dní za sebou (naše horolezecký vejlety) a pak zas třeba na dlouho vysadit a dát si třeba jen jedno pivko po obědě nebo tři večer a nebo nepít vůbec. A proč jim je po alkoholu jenom zle, bolí je hlava a maximálně se poblijou a mně nic není, jen mám neskutečný klepačky a potičky. A proč to nedokážu udržet při litru vína denně. A proč sem začal pít až v devatenácti a do tý doby to vodsouval a kouřit až ve dvaadvaceti. Taky nevím, proč mi nestačí celodenní hladinka, ale večer se musím dodělat total. A proč už jsem pod vlivem přežil tolik bouraček a pádů bez následků. A proč je pití silnější než zodpovědnost k sobě, rodičům, práci a okolí, když tím ubližuju hlavně lidem, který mám asi raději než sebe. Proč jsem opustil všechny koníčky a záliby, který mě naplňovaly a byly pro mě život. A proč mi vzalo i mojí poslední přítelkyni, která mi řekla, že jsem dostal od nějakýho Boha ruce, hlavu a cit, ale vyvážil to chlastem.

Volný čas na léčení Honza nejvíce trávil kreslením. Nešel přehlédnout jeho talent, brzy kreslil obrázky i pro personál. Nejvíc portréty z fotografií, které byly velmi krásné, věrohodné a měly „jiskru“. Exceloval při arteterapii. Jeho dílka byla líbivá, ale nebarevná, depresivní, uzavřená a neosobní.

Podle arteterapeutky, která obrázky hodnotila, (dva z obrázků uvádíme na ukázku) lze uvést. „Obrázek „Moje hlavní přednost“…ta je vlastně jeho mínus. Nevidí, nechce být viděn. Na výlev citu se může dívat jen neživá panenka. Neunáší ani to, co sám rozdává v kladném smyslu. Celkově celé dílo působí depresivně.“ Druhý, pro ukázku uvedený obrázek, s názvem „Můj erb“, byl zhodnocen též celkově jako depresivní až s pocity zoufalství člověka, který dílo maloval. „Jsou zde bezpohlavní bytosti, pravděpodobně ženy a on sám se topí.“

Daly jsme pár obrázků z dostupné dokumentace i k posouzení umělci. Ten uvádí: „Na základě předložených kreseb lze říci, že autor svébytně ovládá základní výtvarné principy a vyjadřovací prostředky. Osobitým způsobem využívá možnosti kontrastu světla a stínu, kresebné linie a tónovaných ploch. Lze vyčíst výtvarný cit pro tvar, anatomii, prostor a perspektivu. Vše je podrobeno subjektivnímu podání dodávající kresbám svou sugestivní, symbolickou hodnotu a niternou psychologickou výpověď.“

Při aktivitách na psychiatrickém oddělení AT byl Honza možná až příliš suverénní. Ve skupině spolupracoval, nebyl konfliktní ani zlý. Občas ale bagatelizoval svojí alkoholickou minulost, nadlehčoval skutečnost. Ve skupině alkoholní terapie fungoval dobře, ale bohužel motivace byla spíš ze strany rodičů než z jeho vlastního přesvědčení, z jeho vlastní duše.

Nikdo se žádné duše nikdy nedotkl a nebyla ani pozorována ve zkumavce. Když jde člověk do nemocnice, například na operaci slepého střeva, musí počítat s bolestí, protože se mu „něco řeže“. V případě Honzy se mu „řezala duše“ a on, měl být na to připraven. Ovšem podruhé již nezvládl.

Po dvou měsících léčby opět selhává, tentokrát velmi bizardním způsobem. V neděli se vrací po víkendu z propustky. Následuje telefonát z jiného oddělení nemocnice, že na střeše budovy psychiatrie se pohybuje neznámý muž. Je v něm identifikován Honza. Střecha oddělení je šikmá, sedlová. A on přeskakuje z jedné části do druhé. Personál volá policii a hasiče. Při pokusu o navázání kontaktu Honza reaguje velmi riskantními pohyby po střeše. Balancuje ve výšce min. 10 m a je zřejmé, že je opilý. Těsně před provedením kontrolního altestu sestrou, pronikl přes terasu a vylezl na střechu. Personál oddělení má o něho strach. K budově se sjíždí hasičský vůz se žebříkem, policie a rychlá záchranná služba. Po chvíli přemlouvání Honza sám slézá ze střechy, naštěstí bez úrazu. Je zajištěn policií. Snaží se utéct a je agresivní. Vzhledem k jeho stavu je uložen na uzavřené oddělení psychiatrie do síťového lůžka. Potvrzuje se ebrieta – opilost - digitálním altestem – 3,63 ‰. Při vyšetření lékařem se domáhá odchodu, o svých motivech k činu odmítá hovořit. Na těle je pomalován barvou, ornamenty nejasného významu. Nechce, abychom poskytovali jakékoliv informace o jeho činu či zdravotním stavu rodině.

Po dobu léčby užíval Antabus, který přepil. Proto byl hospitalizován na uzavřeném oddělení psychiatrie ještě tři dny, kvůli kontrole zdravotního stavu. Poté byl propuštěn z disciplinárních důvodů. Lékaři při propuštění sděluje, že se venku napil, protože ho to tady už nebavilo, bylo to dlouhé a chtěl domů. Utíkají mu prý kšefty. Bál se léčbu ukončit oficiálně, měl strach, že ho bude přemlouvat skupina spolupacientů z AT, personál a rodina. Proč lezl po střeše, to prý už patří k tomu, dělá to rád, když se napije. Nemá náhled na své chování a jednání.

Takto skončil druhý pokus protialkoholní léčby člověka, jehož počáteční heslo bylo „Když nebudu pít, nebudu muset zdrhat“. Člověka, kterému, jak uvedla jeho přítelkyně, dal Bůh hlavu, ruce a vřelý cit, ale on vše utopil v alkoholu. Nakonec přece jen „zdrhnul“.

Slovo alkohol pochází z arabského al-kahal, což se dá přeložit jako jemná substance. Vzniká působením kvasinek při kvašení cukrů. Alkoholismus nebo též závislost na alkoholu je chronické recidivující onemocnění. Postihuje nejen celou osobnost jedince po stránce psychické a fyzické, ale i jeho nejbližší. Patří mezi nejzávažnější a nejrozšířenější formy závislosti. Obecně lze o něm hovořit, dosáhne-li závislost na alkoholu takového stupně, že škodí buď jedinci, společnosti nebo oběma. Tuto nemoc je možno jako všechny ostatní duševní poruchy léčit. Úspěšnost léčby záleží na chtění čí nechtění klienta. Průběh závislosti na alkoholu je různý. Odlišuje se mimo jiné podle toho, jaký alkohol je zneužíván. V České republice je alkohol problém, který je často bagatelizován. Dá se říci, že lidí, kteří problematicky konzumují alkoholické nápoje, jsou u nás desetitisíce. Z dostupných statistik vyplývá, že problém tohoto druhu má 25% mužů a 10% žen. Znepokojující je i konzumace alkoholu mládeží a dětmi. Tento fenomén je na okraji zájmu veřejnosti, zastiňuje ho viditelnější drogová problematika. Je nutné konstatovat, že alkohol přestože je legální, pořád zůstává drogou srovnatelnou s heroinem nebo opiáty. Nabaluje na sebe celou řadu negativních jevů, jako je kriminalita, rozvodovost, sekundárně chronická až smrtelná onemocnění.

Další osud Honzy známe sporadicky. Víme jen, že dál hodně pije. Před pár měsíci se pokusil telefonicky na záznamník kontaktovat lékařku, která vede úsek protialkoholní terapie, …a pak se dál neozval… Nebylo pro nás překvapením, když se po roce o zvonek ambulance opírá kývající se, zanedbaná postava s velkým batohem – on Honza, žádá léčbu. Na první pohled bylo zřejmé, že je pod vlivem alkoholu. Provedený altest potvrdil hodnotu 3,94 ‰. Byl přijat pouze jako záchyt a druhý den po ostřízlivění propuštěn. Tak končil nebo spíš pokračuje jeden smutný osud člověka, jedna smutná píseň o alkoholu.


Na hospodským ubruse se stejně dějou věci

pod rukama malíře, co vypil osm deci,

na zahradu snes´se náhle opravdickej liják,

to není změnou počasí, to způsobil ten dryják….“

Karel Plíhal