Jdi na obsah Jdi na menu

2. místo: Psychopohádka, S.Jirkovský, DiS.

30. 6. 2008

Psychopohádka

Stanislav Jirkovský


Bylo nebylo. Inu takhle přeci začíná každá pohádka (leckdy i nepohádka čili realita), tak proč by nemohla stejně být zahájena i tato.

Bylo jedno město, prý nejhezčí na světě, ve Vesmíru a kdo ví kde všude ještě (zajisté můžeme zabrousit i kamsi do metafyziky apod.). Bylo plné lidí, to dá rozum. A kde jsou lidi, tam jsou i blázni (rozuměj blázniví lidé, šílenci, psychiatričtí pacienti, politici…). Město však nejsou jen lidé, ale i tisíce budov, staveb, barabizen, developerských projektů i památek. Prostě takový chumel. A chumel bláznů a budov (potažmo staveb památkově chráněných) tvoří co? No ano, blázinec! Člověku by se chtělo říct, že město jako celek je blázinec, ale ctěme Le Corbusiera a definujme v  této pohádce blázinec pouze jako součást města. Z předchozího textu je zcela jasné, že jedním mrknutím okna do duše (ano, jde o oko) se můžeme přenést v místo děje našeho příběhu pohádkového- do blázince. Mrknutí připravit! Mrknout! Teď!

Byl to hezký den letošního jara, vzduch voněl dálkou a smogem a na jednom z oddělení místního blázince panoval nebeský klid. Až podezřelý byl. Všeobecný sestra Kašel neuroticky sledoval kamerový systém (přesněji řečeno monitor, na němž jevil se obraz kamerami z různých míst oddělení přenášený), ale pacienti v klidu pokuřovali, či se procházeli po chodbě, nadneseně si povídající (rozebírali reformu zdravotnictví a to velmi fundovaně). Izolace toho času prázdná. Bio- psycho- sociální potřeby zdá se pokryty. No jasně, spitituální též, prostě vše v mezích dokonale prováděného ošetřovatelského procesu. Kašel ještě jednou prošel oddělení (již podruhé během deseti minut). Všude klid a pohoda (bráno samozřejmě v rámci možností a z pohledu Kašla, leckdo může totiž namítnout jaká je to pohoda být hospitalizován a ještě k tomu na psychiatrii?). Už tu pracoval léta (cca od roku 1907), ale tohle ještě nezažil. Jeho instinkt léty praxe nikoliv otupělý, ale ba naopak dokonale utužený, ho varoval, ale není to tím, že na tuto situaci není zvyklý (i ty, milý čtenáři, šáhni si do svědomí pokud pracuješ v českém zdravotnictví, kdy naposledy se ti stalo, že bys pracovně nebyl přetížen, by co víc, byl bys nevytížen zcela)? Jeho kolegyně, sestra Dorota B.B., též viditelně celá nesvá (ono být částečně nesvá asi nejde), si chystala preventivně zásobu injekcí.

/A zde si doložme ten věčný konflikt psychiatrie- je masivní farmakoterapie v akutních stavech tou jedinou spásou­? Často je to bráno jako nutné zlo, neboť pacient v akutním stádiu nemoci nejen, že se většinou necítí dobře (vyjmeme-li megalomanské mánie a politiky), ale je i nebezpečný sobě a svému okolí. Zde pak nastupuje dilema- tlumit pacienta i za cenu rizika vedlejších nepříjemných příznaků a prožitků (neboť psychofarmaka, která by toto vylučovala ještě neexistují a žel i přes veškerou snahu lidstva a zejména farmaceutických koncernů existovat v dohledné době nebudou), nebo pozvolna nastoupit s léčbou, ale za cenu toho, že pacient bude déle trpět svou nemocí a jejím neblahým průběhem? Často se totiž pacienti medikamentozní léčbě brání, neb k psychiatrickým nemocem patří i ta zvláštnost a tou je to, že si často pacienti svou nemoc neuvědomují, což má za následek, že veškeré negativní příznaky své nemoci jsou často schopni (a také si to tak zpracovávají) přisuzovat právě lékům, které jim paradoxně od nemoci mají pomáhat. Je pak na lékaři, ale v neposlední řadě i sestře, by s pacientem v tomto ohledu řádně pracovali, často ho to totiž může ovlivnit na celý život a právě na jeho vztahu k lékům záleží, jaký bude průběh jeho nemoci do budoucna- pokud se lékům nebude bránit, bude chápat nutnost jejich užívání i přes možné vedlejší účinky, které jsou však často přijatelnější pro pacienta i okolí než nemoc samotná, je šance na uzdravení daleko vyšší. Proto se v otázce medikování musí postupovat velice citlivě, neb pokud si pacient odnese ze své hospitalizace jen to, že do něj byli personálem často doslova cpány léky, proti jeho vůli a s negativními účinky (ať už těmi pravými, či si takto odůvodňující příznaky své nemoci) a nikdo se pacientovi nepokusí vysvětlit a to i opakovaně proč tak bylo činěno a bude se spoléhat na to, že ,,léky zaberou,, , tak může být nenávratně poškozeno jeho vnímání psychiatrie jako oboru, který mu má pomoci a pak dochází nejen k oněm často viděným (zejména v médiích) nenávistným výpadům bývalých pacientů vůči psychiatrii jako nenáviděnému oboru, ale i k opakovaným rehospitalizacím pacienta, neb ten většinou okamžitě po opuštění nemocnice či léčebny léky vysadí, což vede k opětovnému návratu nemoci a jejích neblahých důsledků. V konečném efektu tak může vzniknout jakýsi uroboros nebo nekonečná spolupráce. Z uvedeného vyplývá, že v psychiatrii nejen ošetřovatelský proces, ale hlavně komunikace a empatie jsou základ!/

Byla tím proslulá, jako pistolnice za pasem vždy dvě stříkačky s jehlou ostře nabroušenou a s obsahem, který by překonal i huhukoktejl (100mg haloperidolu říznutého levopromazinem a špetkou chilli papriček- to vše samozřejmě za dodržení zásad hygienických). Teď se jich však za jejím pasem blyštilo rovných pět! Kývla na Kašla. Oba byli profíci, netřeba slov. Kašel lehce mrkl. Posadili se a čekali. Čekání se srkáním čaje a studiem ošetřovatelských standartů- Kašel už je uměl nazpaměť a dokonce je i praktikoval, vždyť audit může přijít kdykoliv a ačkoli šlo Kašlovi v první řadě vždy o sebe a pak hned o pacienta, z auditu měl šílený (zas to slovo) strach, ba přímo úzkost! Vraťme se však k čaji, je důležitý pro podtrhnutí atmosféry. Kašel pije zelený (matcha), Dorota B.B jedovatý růžový, tzv.instantní. Ve vzduchu je cítit slabá vůně 1% Ajatinu a Kašlových ponožek. Monitor lehce vrčí. Prostor je nehybný očekáváním, chybí už jen vrzání dveří a chuchvalce prérijní trávy. A ejhle? Z dálky je slyšet houkačka…

,,Pusťte mnéé, já sem anděl,“křičí zablácený mužík v hubertusu pamatujícího Florence N., šíříc okolo sebe zápach, který uvedl sestru Dorotu B.B do dvouminutové mdloby (zorničky na osvit reagující) a způsobující chvilkové vzedmutí přítomných žaludků i jiných orgánů (např. těch policejních). Policista, který ho se záchranáři přivedl se jen krátce štěkavě zasmál a kývl Kašlovi na pozdrav, který byl zároveň i rozlučkou. ,,Je váš,“procedil na půl pusy, již zády ke zdravotnickému personálu a zmizel ve dveřích.

/Uvážíme-li, že velkou část psychiatrických pacientů v akutním stavu kromě RZP transportují do nemocnic a léčeben právě policisté, je až zarážející jak jsou v přístupu k psychicky nemocným neinformovaní a neprofesionální. Stálo by za to, již v základním výcviku policisty státního i městského pamatovat na vzdělávání ohledně přístupu k takto nemocným. Rozhodně by, pokud by toto vzdělávání bylo účinné a efektivní, mělo za následek lepší pohodu nemocného a koneckonců i méně práce pro policisty, kteří naprosto nesmyslně často řeší patové situace z valné většiny násilím a direktivně, bez schopnosti empatie. Nelze jim to žel vyčítat, určitě za tím nestojí nic víc a nic míň než nevzdělanost v dané problematice (a to snad doufejme víc než stupidita daného jedince). Pak ale dochází k situacím, které jsou jak vystřižené z učebnice o nesprávné komunikaci, policisté např. často potencionálnímu pacientu popřou, že ho vezou na psychiatrii, zesměšňují ho a zdůrazňují jeho bláznovství. Za následek to má i ztíženou situaci pro další personál, který se s pacientem dostane do kontaktu posléze a snaží se získat jeho důvěru./

,,Řekněte mi, jak se jmenujete? Já jsem zdravotní sestra Kašel a teď jste na neklidovém oddělení,“ otočil se Kašel na mužíka, který nyní stál ublíženě v  rohu místnosti. ,,Já jsem anděl!“ důrazně odpověděl. Kašel se ubránil hlasitému povzdechu (či snad pokašlání?) a pokročil k mužíkovi.

/Tady je na místě poznamenat, že Kašel by mohl představovat prototyp polovyhořelé zdravotní sestry, je typickou obětí nedokonalého a ubíjejícího systému. Představme si jeho situaci, která defacto kopíruje stav v jakém je české zdravotnictví. Kašel vystudoval střední zdravotnickou školu obor všeobecná sestra a následně nastoupil do práce. Již při škole praktikoval v nemocnici a to zcela zdarma (není dnes mnoho oborů, kde by studenti nedostávali za praxi alespoň symbolický příplatek) a za neustálého mentorování učitelek, které život zcela odstřihl od praxe. Tak se dozvídal jak je jeho povolání poslání a náročné a zároveň zjišťoval tu reálnou disproporci- že povolání sestry je sice poslání, ale finančně i společensky naprosto a totálně nedoceněné. A v českém systému nepřipravené- náhle začalo mu být vyhrožováno, že střední škola je mu na nic a pokud chce být doopravdy sestrou, musí si ještě udělat vyšší zdravotnickou. A tak při práci (pracoval v tisíci a jedné nemocnici) šel znovu 3 roky studovat stejný obor, aby opět zjistil, že i přes to, že se více vzdělal a tím tedy dosáhl zajisté poměrně vyššího zkvalitnění jím poskytované péče, nemá to na jeho finanční i společenské ohodnocení žádný vliv. Začal znovu pracovat, aby si ověřil dávnou pravdu, která jeví se jako klišé, leč pravdivé. Práce sestry na psychiatrickém oddělení je jednou z nejnáročnějších. Mezitím zjišťoval, že vymyšlen byl nový koncept vzdělávání sester, který preferuje školu vysokou (opět ale za takřka stejných finančních podmínek a nepřipravenosti systému na vysokoškolsky vzdělané sestry) a ač by rád prohloubil ještě více své znalosti, tak se vzepřel. Neboť při své práci, která velmi často byla i výrazně přesčasová a tak v ní trávil valnou většinu svého životního času, se musel i nadále vzdělávat (resp. pseudovzdělávat) a sbírat kredity a podporovat tak přebujelý systém, z kterého si někteří jedinci udělali výhodnou živnost. Místo aby odpočíval a relaxoval (jak se často na různých kurzech a seminářích proti vyhoření dozvídal), tak se v posledních zbytcích volného času opět zabýval svým oborem. Pohříchu valná část tzv. celoživotního vzdělávání za účelem honby za body stála za starou belu. Rozhodl se proto na další registrování se vykašlat, neb zjistil, že spolupracovníci, kteří nový systém odmítli a honby za kredity se nezúčastnili, stejně nadále vykonávají tutéž práci co on a se stejnou zodpovědností, jen platově o pár Kč níže. On sice registrován větší plat pobíral, ale zase jej stejně zpětně musel investovat do systému, který působí tak absurdně a nefunkčně a je naprosto nemotivující .Stal se tak první sestrou, který poslal NCONZO osvědčení o registraci zpět a ještě jim na onom papíru opravil pravopisné chyby a stylistické nepřesnosti. Nyní tedy chudák Kašel co by neregistrovaná sestra dál pracuje ve zdravotnictví, na psychiatrii, ale z jeho chování lze už pozorovat jistou setrvačnost a to i přes to, že je dokonale poučen o tom, jak se vyhýbat riziku vyhoření. Nedivme se, z sestry, která musí splňovat čím dál více evropské parametry (rozuměj EU), ale reálně se pohybuje sociálně v situaci spíše východoevropské (až slumově brazilské) s výhledem do černé a děsivé budoucnosti, ani nic jiného vyrůsti nemůže./

,,Tak pane Anděl, než dostanu vaši dokumentaci z přijímáku, tak se umyjete a převléknete,, pak si s vámi snad během pár hodin promluví lékař, poněvadž jste teď na psychiatrii,“ toto říkajíc postoupil k mužíkovi natahujíc ruku, aby mu sundal hubertus.

/ A jsme u toho co činí psychiatrii jako obor vymezující se vůči jiným zdravotnickým oborům oborem výlučným a to je spolupráce lékaře a sestry. Neboť právě zde záleží nejvíce na profesionální kooperaci mezi medicínou a ošetřovatelstvím. Právě lékař je ten, který pacienta léčí často i diagnostikuje na základě pozorování, které uskuteční sestra, jež má na rozdíl od něj kontakt s pacientem takřka nepřetržitý (ač musí stále zápasit s narůstající dokumentací, žel v jejím zájmu, neb to je jediný důkaz, který ji paradoxně může i chránit- co je psáno, je dáno- toť oblíbená Kašlova věta). Pokud tato kooperace zde nefunguje, neodnesou to jen interpersonální mezioborové vztahy, ale v konečném důsledku hlavně pacient. Není nic horšího, než lékař tvrdící navzdory zápisům v dokumentaci i tvrzení sester, že právě opak je pravdou, než lékař lpící ješitně na své pravdě, kterou srovnává se svým dvouminutovým pozorováním dotyčného nemocného a celodenním pozorováním sester. Na druhou stranu jsou hrozné i sestry, které observaci nemocného neholdují právě profesionálně a následně skutky jeho domýšlejí či dokonce nadsazují za účelem důkazu své moci a sebeopojení. Obecně lze tuto mikroúvahu uzavřít takto: důležitá je správná komunikace nejen s pacientem, ale i interpersonální./

Mužík však couvl až ke zdi a poplašeně rozhodil rukama: ,,Já sem anděl člověče a do tyhle šlamastyky mne navlíkl ďábel, musíš mi věřit, když uvěříš, budeš osvícen!“sliboval roztřeseně. Kašel bezděky couvl, nos se mu při slovech mužíka totiž smrskl. ,,Panebože, ten muž zcela zanedbává hygienu dutiny ústní!“chtělo se mu zvolat, ale nakonec si to jen pomyslel. Kývl na Ríšu a Huga, dva sanitáře, kteří už čekali na pokyn. Mužík se rozhodně narovnal a… Hugo a Ríša se vrhli kupředu a strhli z něho hubertus. Mužík byl pod ním úplně nahý (pokud nepočítáme silnou vrstvu špíny, pravděpodobně ochranu před UV zářením) a na zádech dvě křídla s ušpiněnými pírky (nikoliv sojčími). Jedno se pomalu a houpavě snášelo na zem. Hugo a Ríša se podívali na Kašla, Dorota B.B. se zasmála (ano, i chování této sestry se jeví jako vyhořelé). Mužík teď nehybně stál, ublíženě se rozhlížejíc. Kašel k němu postoupil a znuděně zatáhl za jedno křídlo. Mužík bolestí zaúpěl. Kašel znejistěl, ale než stačil pohlédnout, jakým způsobem to křídlo vlastně drží, mužík zmizel! A to dokonale! Kašel, Hugo, Ríša i Dorota B.B. na sebe nejistě pohlédli a zmatek v jejich duších zůstal již navěky.

A to je konec této pohádky (respektive psychopohádky), která se stala za devatero horami, nějakou tou řekou a jedním nákupním centrem a jejíž literární forma využívá několik stylů počínaje příběhem a konče úvahou či kritickým fejetonem a využívá k tomu fenomén, jakým bezesporu je psychiatrické ošetřovatelství. A jaké z ní, milé psychiatrické sestry, plyne poučení? Inu, není vše takové, jaké to chceme, vnímáme a vidíme a nejistota je to, co nás při naší práci i životem provází. Ošetřovatelství zdar!